Moje začátky

Také vzpomínáte, jak jste se dostali tam, kde nyní jste? Jaké byly ty kouzelné začátky, kdy jste neměli vůbec tušení do čeho se pouštíte a jak to vlastně vše dopadne?

S focením jsem začínala už kdysi dávno, jako dítě, které neustále bralo mamině foťák z ruky. Byla to taková kouzelná věc, která umožňovala zachytit moment teď a tady a odnést si jej navždy nejen ve vzpomínkách.

Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, že kinofilm není bezedný jako nynější paměťové karty. A tak jsem fotila, více snímků než bylo nutné, ale ten pocit zmáčknout spoušť a doufat, že tentokrát se to opravdu vydařilo, byl báječný. 

S postupem času jsem přešla na digitální fotoaparát, na kterém se focení trénovalo o mnoho lépe. Především z toho důvodu, že se člověk mohl okamžitě podívat, jak fotka vypadá a pokud nebyl
s výsledkem spokojený, mohl pokus opakovat několikrát ihned na místě. V čem to je tak skvělé? Učíte se! Učíte se mnohem lépe, než když fotku vyfotíte a vidíte ji až za měsíc, kdy dáte vyvolat film. To už pak těžko něco změníte. Ale v okamžiku, kdy s fotkou můžete pracovat v daný moment, získáváte zkušenosti. Vidíte, že jiné nastavení foťáku, změní celkový výsledek a vidíte, co všechno Vám technika umožňuje.

Ano, dnešní doba, nám umožní i bezmyšlenkovitě fotit, co nás napadne, a doma pak probrat stovky fotek, které nemají hlavu ani patu a zkusit vše zachránit v Photoshopu. Ale není kouzelnější vyfotit skvělou fotku už na místě? Přemýšlet nad kompozicí a expozicí v danou chvílí a odcházet s pocitem, že jsem udělala dobrou práci s foťákem v ruce, než přemýšlet jak to doladím na počítači?

Sice se bez úpravy neobjedeme, fotografie dostane lepší nádech a šmrnc, a především náš rukopis. 

Jenže! Focení není o tom, abychom strávili spoustu času za počítačem, ale abychom strávili spoustu času focením fotografií, které mají hlavu a patu.